CHS Naše poupátko - Jezevčík dlouhosrstý trpasličí králičí

Přidáno 6. 10.2012

Ztracený telefon

Vzhledem k tomu, že Delta není ještě chovnou fenou a ke splnění podmínek zařazení do chovu nám chybí zkouška, chodím s ní teď obden do našeho revíru, abych jí ke zkoušce připravila.

Dnes jsem vyrazila stejně jako předevčírem na naše pole a luka. Obešly jsme toho spolu dost. Začaly jsme chůzí na řemeni po okraji pole, které máme za barákem, dále přes dvě krásné louky, kde jsme proslídily několik remízků, následovalo další pole, které jsme obešly, kousek lesa, opět louka, dlouhé pole, kousek lesa, krátké pole, zase les a zpět přes poslední dlouhé pole zpátky domů.

Zvěře jsme po cestě potkaly celkem dost, obzvláště v remízkách, lesíkách a na posledním poli, kde jsem také ze samého vzrušení dokázala ztratit svůj velmi cenný telefon. Cenný hlavně proto, protože po uvědomění, o kolik kontaktů jsem ztrátou přišla, nutnost zablokování simky a vyběhávání nové + pořizování nového telefonu, jelikož ty staré jsem všechny rozdala dětem, mi bylo věřte, nebo ne, naprosto zle. O výkonech Delty při práci ani nemluvě. Je to prostě naše malá Bubušanda, sice alespoň pěkně hlásí (Bubu nemá hlas žádný), ale po pravdě… Po týdnu přípravy jsem lépe slídila já, než ona. Do zkoušek nám zbývá týden na přípravu a já si vůbec nejsem jistá, jestli nějak dopadnou. Zkrátka opravdu pěkný začátek dne.

Po příchodu domů jsem měla dvě možnosti. Buď se smířit s tím, že jsem telefon ztratila, a nebo se alespoň pokusit o to, telefon najít. To mi ovšem připadalo celkem nemožné, vzhledem k trase, kterou jsem s Deltou vedla. Slídili jsme opravdu důkladně a každé pole braly pěkně zprava doleva a zleva doprava. A teď hledejte jehlu v kupce sena.

Abych se vydala sama telefon hledat, bylo opravdu tak trochu směšné, protože bych ho už nikdy nenašla. A tak jediné, co mě napadlo, byla naše univerzálka Zambi. Zambi je přece přeborník na stopy. Sice na stopy zhaslé zvěře, ale při vzpomínce na dobu, kdy jsem Zambi na stopách připravovala a ona po vypracování uměle pobarvené stopy vypracovávala ještě stopu mou, kterou jsem na místě zanechala, byla Zambima jediná naděje, že se můj telefon ještě najde. I když to byla spíš jen jiskra naděje, jelikož jak jsem psala, slídily jsme s Deltou poctivě, pole bylo od nás pěkně zběhané, o prohánění zvěře ani nemluvě. Vždyť jsme jen na posledním poli vypíchly pěkné stádečko srnčí zvěře (4 kusy) a kousek za barákem ještě mladého srnečka, takže všechny stopy byly poměrně čerstvé.

Doma jsem se jen otočila. Poprosila jsem mamku o zapůjčení telefonu (abych se mohla prozvánět), oznámila jsem Zambi, že půjde na stopičku, na zahradě jsem jí nasadila barvářský obojek, rozvinula barvářský řemen a vyrazily jsme.

Na svou stopu jsem Zambi nasadila už mezi vrátky a začala jsem svůj telefon prozvánět. Trochu jsem měla obavy, aby Zambi nevzala stopu Delty, protože Delta pobíhala celou dobu nejen kolem mě… Trochu víc jsem měla obavy z čerstvých stop srnčí zvěře, protože ta je pro naše lovecké pejsky hodně lákavá (kdo takového loveckého pejska doma má, určitě ví, o čem píšu). Zambi se ovšem mé stopy chytla ihned a poctivě jí sledovala. Poznala jsem to, protože když jsme se s Deltou vraceli zpět domů, všímala jsem si trusu zvěře na zemi, kolem kterého mě Zambi po mé stopě s přesností vedla. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že mě Zambi k telefonu dovede, až do chvíle, kdy jsem nedaleko od nás spatřila stádečko srnčí zvěře. Bylo to pravděpodobně stádo, které jsme potkaly už před chvilkou s Deltou (na poli bývá poslední dobou pravidelně). Vracelo se zpátky na místo, odkud jsme ho vyhnaly. Zapomněla jsem na prozvánění a pokoušela jsem se mávat rukou, aby se stádo otočilo a nepřeběhlo nám přes stopu, ale marně. Stádo se akorát poplašilo a hnalo si to přímo před námi, někudy přes místo, kde vedla moje stopa. Zambi, zabraná do vypracovávání stopy, si naštěstí stáda vůbec nevšimla. Trochu se mi ulevilo, ale s napětím jsem čekala na její reakci, až dorazíme na místo, kudy se stádo přehnalo. Zambi mě velice překvapila. Ne nadarmo si nese svůj titul českého šampióna práce! Na místě, kde stádo přeběhlo, mi sice ze stopy sešla, čerstvou stopu stáda mi krásně ukázala, cca 20 metrů jí sledovala a pak se poslušně vrátila na mou stopu, po které mě vedla dál. Následovala velká pochvala a radost. Znova jsem začala prozvánět svůj telefon, a pokračovaly jsme soustředěně po stopě.

Práce na stopě byla už klidnější, jako na začátku, až do chvíle, kdy jsem konečně uslyšela zvonění svého telefonu. Doručkovala jsem po barvářském řemeni až k Zambi, která už můj telefon za vrtění prutu pečlivě očuchávala. Měla jsem z ní neskutečnou radost, Zambi měla zas neskutečnou radost, že mi udělala radost. Pocity byly nepopsatelné. Posadila jsem se na mokrou zem a užívala jsem si Zambimi radosti. Ta se samozřejmě nechala přechvalovat a radostně po mně skákala jako praštěná. Kdyby mohla, skočila by mi snad na hlavu a panáčkovala by tam. :-D

Asi po deseti minutách jsem Zambi vypustila a vyrazily jsme směrem k domovu. Paradox byl, že ze samé radosti ze Zambimi výkonu jsem zapomněla na ztracený a vlastně i znovu nalezený telefon, až jsem ho tam skoro nechala ležet ještě společně s tím máminým na zemi. :-D No což, hlavně, že jsem měla svou univerzálku Zambi, která si spokojeně proslídila celé pole cestou zpět. Vždyť Zambi vypracovala stopu svého vůdce cca kilák a půl dlouhou, klikatou jako blázen, v náročném, zvěří a psem řádně zběhaném terénu. Je to prostě machr! Takže ať už Delta dopadne na zkouškách jakkoliv, těch pár dní příprav zkrátka stálo za to.