CHS Naše poupátko - Jezevčík dlouhosrstý trpasličí králičí

Přidáno 8. 3. 2014

Zambima - fena s vyšší odbornou

Poslední dobou se mi hromadí zprávy od majitelů některých našich poupátek, ve kterých tito majitelé popisují, jak s nimi jejich svěřenci komunikují, prý jako by si s nimi povídali. Někdo si může říci, náš pes přece taky štěká a upozorňuje mě například na to, že by si chtěl hrát a nebo na to, že přišla návštěva. Zkrátka je také komunikativní a tím pádem i inteligentní. Ano, každý pes je chytrý, některý více, jiný méně, některý jen na to, co se mu zrovna hodí, jiný třeba na výcvik atd. Samozřejmě je to také vše o přístupu a výchově. Ne nadarmo se říká, jaký pán, takový pes. Když se štěněti intenzivně od malička věnujete a rozvíjíte v něm cokoliv, je jasné, že pak vše jednoduše pochopí a i se rychle něčemu novému naučí. Ovšem tato naše poupátka, ta co si umí se svými páníčky povídat, jsou zkrátka trochu jiná a nikdo mi to nevyvrátí. Mají totiž jedno společné. Ať už maminku či babičku, mají v rodokmenu naší Zambimu, po které tuto komunikativnost nosí a k našemu štěstí i přenášejí dál ve svých genech. Zambima je totiž fena neobyčejné chytrosti.

Nemohu říci, že jsem poznala tisíce psů, ale myslím, že už jich bylo dost. Pár jich doma máme, pár jich bylo na výcvik a pár jsme jich doma už měli. Nikdy jsem neměla s žádným z těchto psů sebemenší problém, že by se něčemu nenaučil. Všechno jde, když se chce a především, když člověk ví, jak na to. Proto také mohu s klidným svědomím říci, že Zambima je opravdu jiná. Popsala bych to asi tak, že je mnohem chytřejší než všichni ostatní psi, které jsem doposud poznala. Učit jí moc nemusíte, protože hromadu věcí se dokáže naučit sama od sebe. Myslím, že i její výsledky na poli pracovním jsou toho důkazem. Na to, že to je můj první jezevčík jsme toho spolu zvládly opravdu víc než dost a mohu říci, že jsem se spíš učila já od ní, než ona ode mne. Vyrovnat se jí snad trochu může jen její dcera Alfa, která je něco podobného, co Zambima. Nesoudím to jen podle toho, co vše se dokázala Zambi naučit, co jsem jí do té její maličké hlavičky vecpala, ale soudím to podle jejího přirozeného chování. Podle toho, co si ona sama umí dát všechno v hlavě dohromady a jak umí zareagovat v daných situacích, zkrátka podle toho, co jí v té její maličké hlavičce vše dokáže docvaknout. Pro příklad bych uvedla několik konkrétních situací.

Jídlo na stole

Běžně lidé vaří dopoledne obědy, třeba někdy kuře, jak jsme ho měli jednou také my. Kuře jsem si opláchla, nasolila, nakmínovala a připravené v pekáči nechala položené na stole. Ke kuřeti byl brambor, ovšem pro ten jsem musela dojít až dolů do sklepa. Když jsem se vracela, slyšela jsem podivný štěkot, který měl zajímavou tóninu. Poznala jsem podle hlasu, že to vyštěkává Zambi a tónina zněla tak nějak jako kdyby nadávala a upozorňovala navzájem. Ten, kdo svému psu rozumí, myslím, že moc dobře pozná podle hlasu a tónu štěkotu svého psa, co se zrovna děje a na co pes upozorňuje. Zrychlila jsem tedy, a když jsem vběhla do kuchyně, copak myslíte že jsem tam asi uviděla? Xichtík ležel na sedačce, Zambima vedle něho stála a nadávala, nu a Bubák, jakoby se nechumelilo, ládovala to celé kuře do svého chřtánu. Při pohledu na štěkající Zambi jsem v jejích očích viděla, jakoby říkala: „No co to děláš! Tohle se nesmí! Přestaň!“ Zásadová Zambima, to jen ona moc dobře ví, co se nesmí a evidentně to Bubákovi, než jsem se vrátila, vysvětlovala. Bubák ovšem jakoby neslyšela. Když jsem Bubáka sundala na zem, ještě Zambi na mě spustila, jakoby mě říkala, co si to ten Bubák vlastně vůbec dovolila a mně došlo, že na ní jednoduše bonzuje. :-) Když přivezeme tašky s nákupem, chová se Zambi naprosto stejně. Chodí okolo nich a hlídá je. Běda tomu, kdo se pokusí strčit hlavu do igelitky. To se zkrátka nesmí a tak když to Zambima zmerčí, vyrazí a se štěkotem daného psa od tašky jednoduše svým tělem odstrčí. :-)

Návštěva veterináře

Vždy když někam jedeme, všechna psiska mají velikou radost. Není tomu jinak, ani když se jede k paní veterinářce. Ovšem jen do té doby, než psiska zjistí, kam že to vlastně dojela. Samozřejmě, že žádný z našich psů není z tohoto výletu nijak nadšený, je to na nich samozřejmě znát, ale opět jen Zambi s Alfou musejí k tomu mít své průpovídky. Když Zambima vidí již z auta dveře od ordinace a místo, kde jsem zastavila, spustí své stěžování si. Poštěkává a při pohledu na ní a poslechu jejího štěkotu odezíráte naprosto přesně jakoby říkala: „No to teda ne! Já tam jít nechci! To snad nemyslíš vážně!“ :-D Naprosto stejně se chovala i v Ústí nad Labem, při druhé návštěvě svého prvního ženicha Pepína. První den se jí krytí moc nezamlouvalo, jelikož jsme jí museli přidržet, jinak by naše první poupátka nebyla, a tak když jsme na návštěvu za ženichem jeli podruhé, naznačovala Zambi stejným způsobem jako před ordinací veterináře, že tohle už opakovat zkrátka nechce a to ihned po vystoupení z auta před panelákem a i v paneláku, když jsme čekaly na výtah. Moc dobře si totiž byla vědoma, co se na stejném místě dělo před těmi dvěma dny, hlavička naše chytroučká. :-)

Zakutálená hračka

Když si se Zambi hraju, nebo když si začne hrát sama, což dělá naprosto běžně, nejen že chodí a otravuje s hračkou, kterou mi přinese a strká mi jí přímo až do ruky, čímž vyžaduje, abych si s ní začala hrát, ale také chodí a říká mi, že se jí hračka zakutálela tak, že k ní nemůže. Vždy přiběhne, koukne na mě, hodí hlavou, jakoby naznačovala: „pojď za mnou“ a odvede mě na místo, například k sedačce, kde ukazuje, že tam má něco velice důležitého, co zrovna potřebuje. Když na její výzvy nereaguji, nedá si pokoj a začne se vyjadřovat různým povzbuzujícím brumláním, pokňouráváním až štěkáním, jakoby říkala: „No dělej, honem! Nemůžu se na to dostat, pojď mi to rychle vyndat!“ S takovým oznamováním jsem se také setkala již několikrát v lese či na poli. Při dosledu na volno najde li Zambima střelenou laň dříve než já, přiběhne a s jiskrou v očích, ve kterých už vidíte, že objevila nějaký poklad, na mě štěká, jakoby říkala: „Pojď honem, pojď se podívat, co jsem to našla!!!“ a utíká zpět ke střelenému kusu. Vždy, když se mi vzdálí z dohledu zastaví se, kouká zpátky na mě, a když k ní opět skoro dojdu, hodí hlavou a zas štěkne jako by říkala: „No pojď, ale honem, honem, něco ti ukážu!!!“ a zase mastí dál. :-) Naposledy, je tomu asi tak pět dní, mi Zambi stejným způsobem na poli ukázala krásný shozený paroh šesteráka, který našla. Položený ho máme na krbu. 

Zambimi brumlání

 Když se vám Zambi takhle uvelebí pod peřinou, či na některém jiném místě a vy se trochu pohnete, nebo jí vyrušíte z odpočinku, neexistuje, aby k tomu neměla připomínku. Pokaždé, když jí něco překáží, nebo vyrušuje, nespokojeně zabrumlá. Brumlá i ve více situacích, nedokážete si představit, jak si brumlá pod fousy, když musí zrovna zůstat doma a já vyrazím s některým z ostatních psů do lesa. Samozřejmě při návratu z lesa je uražená a s vyvoleným psem, který měl to štěstí jít pracovat se absolutně nebaví. Pokud s ním přijde poté do styku, jednoduše mu vynadá. Mně si pak přijde jen postěžovat a je na ní vidět, jakoby říkala, ať už jí to příště nedělám, že chce jít ven taky. Ostatně když jdu do lesa pro změnu zase právě se Zambi, po návratu domů se pak nosí před ostatními psy jako páv a povyšuje se nad nimi s naježeným hřbetem a zvednutým prutem, jako že je něco víc, když byla venku a opět nechybí ani její průpovídky. :-)

Návštěvy

Jakákoliv návštěva k nám přijde, Zambi na sebe musí zkrátka neustále upozorňovat. Myslím, že ten kdo u nás byl, už zažil její otravování. :-) Pokud si návštěva zrovna hladí jiného psa, haleká Zambi svým štěkotem, či pokňouráváním něco ve stylu: „Já jsem tady taky, já chci hladit, všímejte si mě!“

Dělání radosti

Zambima je neskutečně šťastná, když vidí, že mi něčím může udělat radost. Cokoliv jsem jí učila, nebo naučila a viděla, že z toho mám radost, dělala s o to větší chutí. Poprvé jsem si toho sama ani nevšimla, ale pamatuji na to, jakoby to bylo dnes. Bylo to poprvé, když jsem šla se Zambi na noru. V lese v bedýnce ležel králík a Zambi na něho měla štěkat. Ovšem králík jí absolutně nezajímal, ale po povelech kočička, štěkej, párkrát přeci jen štěkla. Když viděla, jak jí za to chválím a především jakou mám radost z toho, že štěká, spustila ten její ječák, až se všichni chodili dívat. Když přišel normistr, řekl mi, ať to zabalím a zkusím to za půl roku, kdy bude fena vyspělejší. Že je evidentně velice chytrá, ale bohužel neštěká vůbec na králíka, ale štěká jen proto, že vidí, jakou mi to dělá radost.

Tak to je pár příkladů Zambimi komunikace, samozřejmě bych mohla psát do nekonečna, jelikož Zambi opravdu komunikuje prvotřídně a takových situací, kdy si s námi Zambi povídá je opravdu nespočet. Podle mě je až neskutečné, jak to tahle fena ze sebe vše dokáže vyjádřit. Takovým způsobem, že opravdu dokážete pochopit, co vám sděluje. Teď zrovna slyším, jak na mě Zambima volá, že už je venku dlouho a že jí je zima. Tak ji jdu pustit dovnitř. Jak se říká, vše má své pro i proti. Věřím, že tahle nadměrná dávka komunikace - inteligence, kterou oplývá Zambi a některé její potomstvo, může pro někoho být až protivné, či problémové. Zambima je dle mého názoru velice dobře vychovaná a moc dobře ví, kdy si může co dovolit, tím ovšem netvrdím, že občas její přehnaná komunikace není až otravná. Ovšem dá se to perfektně kočírovat. Ale třeba u Alfy, kterou má ve výchově moje mamka je to trochu složitější. Jak říkám, je to naše hysterka, což jí prochází a tak moc dobře ví, že to zkrátka může přehánět. Ječí na celý barák, když jde ven, štěká jako pominutá a kvílí, když se vrátí mamka domů, že se pomálu ten její jekot nedá ani zastavit. Ovšem vše je to o přístupu. Teď máme Alfu zrovna u nás doma, jelikož holky hárají a musím říct, že je klidná a neblbne. Ovšem pod vedením mamky se z ní stává bláznivá hysterka, kterou v některých situacích zkrátka kočírovat nelze. Mamka to zkrátka moc nezvládá, nemá na Alfy výchovu značnou dávku důslednosti, která je na takového psa určitě potřeba. Proto si dovolím tvrdit, že takový pes není úplně pro každého. Potřebuje trochu víc zaměstnávat a pevnou, důslednou ruku, aby se takovýto pes s vyšší odbornou, jak říká moje mamka, dal na pohodu zvládnout. Pokud to ovšem dokážete, můžete říct stejně tak jako říkám já, že máte psa neskutečných kvalit. Psa, kterého nemusíte moc učit, jelikož spoustu toho už umí sám a spoustu se toho naučí sám. Prostě Pana psa, psa neobyčejného, jedinečného. Takový pes se povede jen jednou za život a pokud se mu budete již od miminkovského věku opravdu hodně věnovat, dokážete s ním i téměř nemožné.